Přestávka nebude!

Troufnu si možná trochu drze říct, že "svoje" děti už znám jako svoje boty. Když s někým trávíte tolik času, povídáte si o všem možném, čtete to, co děti píší, mluvíte o tématech, které někdy bývají i doma tabu, učíte se společně od prvních písmenek, nasloucháte a vnímáte i drobné změny, jen tak něco vás nepřekvapí.

Ale oni jo, třeťáci moji. Překvapují stále. Pořád se od nich učím a někdy je to vysilující a někdy nabíjející a vždycky energeticky vydatné...

Jako třeba dneska. Začalo to vlastně už včera večer, kdy mi volal jeden tatínek, že dcera možná nepřijde do školy, protože jí není dobře - a ona brečí, že do školy musí, protože má dneska důležitou práci, kterou potřebuje dodělat...

A tak přišla. 

V druhém bloku jsme měli centra. V matematice počítáme v přípravě na dvojkovou soustavu (groše v kouzelné zemi Biland). V centru čtení a psaní řešíme reklamace a vše s tím spojené. A v centru aktivit zakládáme svoji firmu - od produktu přes výrobu, marketing až obchod. Práce až na hlavu.

Takže není čas na přestávku.
"Dej nám ještě půl hodiny," škemrají děti.
"Byli jsme domluveni, že skončíme ve tři čtvrtě," namítám já.
"Co kdybychom to trochu protáhli?" zkoušejí to dál.

"Dobře, dostanete ještě 15 minut. A pak máte přestávku."
"Nepotřebujeme přestávku."
"Ale pak máme další hodinu," oponuji. Chtěla jsem dělat v češtině reklamy na výrobky, které děti vymyslely.
"A nemohli bychom jet v kuse ještě těch dalších 50 minut?" ptají se znovu.
No - vlastně - mohli.

A tak jsme byli bez přestávky. A bez češtiny. Tedy - bez té mojí připravené češtiny.

Na oběd už jsme (s trochou remcání) šli všichni...

Zítra budeme pokračovat... :)